Po 1. světové válce byl Žatec přičleněn k jednostranně vyhlášenému útvaru Deutschböhmen. Teprve 6.12. 1918 bylo město obsazeno českým vojskem. V období první republiky počet obyvatel české národnosti prudce rostl. Čas prosperity a dalšího růstu města byl bohužel tragicky přerušen druhou světovou válkou. Po Mnichovské dohodě bylo Žatecko obsazeno německým vojskem a připojeno k říši. České obyvatelstvo ve valné většině našlo útočiště ve vnitrozemí. Před okupantskou armádou však za těžkého strádání neprchali jen lidé. S vypětím sil byly zachráněny například i stovky exponátů českého muzea, především díky jeho zakladateli, učiteli K.A. Polánkovi. Žatec v době před i pomnichovské nechvalně proslul jako místo velkých srazů zfanatizovaných Němců. Shromáždění za účasti pohlavárů nacionálně socialistického hnutí se konala například na stadionu Flora, ale i na náměstí v centru města. Krátce po válce se však toto náměstí stalo naopak svědkem běsnění českých revolučních gard. Ani žatečtí Němci, a mezi nimi nevinní navrátilci či němečtí Židé, neušli peklu divokých odsunů a "radikálních řešení". Poslední transport odsunutých Němců byl vypraven ze žateckého nádraží dne 25. října 1946.

Poválečná doba byla poznamenána nejvíce právě odsunem Němců. Zatímco v roce 1930 žilo ve městě 18 100 obyvatel, v roce 1950 to bylo jen 13 000 lidí. Na předválečnou úroveň počtu obyvatelstva se město dostalo teprve kolem poloviny sedmdesátých let. V současné době se počet obyvatel pohybuje těsně nad dvaceti tisíci. Úbytek obyvatelstva přinesl chátrání města. V šedesátých a následujících letech tuto skutečnost tehdejší mocní vyřešili tím nejméně šťastným způsobem. Ve městě došlo k rozsáhlým asanacím. Na místě bývalých dvorů, statků, domků a zahrad vyrostla panelová sídliště. Do chátrajících domů v městské památkové rezervaci byli stěhováni nepřizpůsobiví občané, kterým na jedné straně nevadil stav objektů, na straně druhé naopak přispívali k jejich další devastaci. Panelová výstavba v Podměstí naštěstí probíhala v několika vlnách, takže nedošlo k výstavbě klasického plošného sídliště. Mezi panelovými domu navíc zůstaly zčásti zachovány zbytky původní zástavby. Typické sídliště se všemi nedostatky a neduhy však vyrostlo v osmdesátých letech na "zelené louce" na jižním okraji města. Osmdesátá léta "konečně" také přinesla plány na plošné asanace v centru města. Obětí tentokrát mělo být zanedbané Pražské předměstí. K bourání a panelové výstavbě již naštěstí nedošlo. Po listopadu 1989 se konečně stará a typická zástavba dočkala svého uznání. Pro budoucí pokolení tak zůstane zachována nezaměnitelná, i když dnes stále ještě smutná, tvář města Žatce.